Co bylo, to bylo.

2. listopadu 2016 v 19:07 | Peprmintka |  Názory
Znáte teď takový ty zpopularizované hry typu Would you rather nebo Will you press the button?, kdy je před vás položeno nějaké morální dilema a vy si musíte vybrat menší zlo? Z vrcholné nudy se občas do něčeho takového pustím. Proklikávám se takhle těmi častými otázkami typu: ,,Být raději slepý či hluchý" a tu na mě vyskočí dilema typu: ,,Měla bys možnost zabránit druhé světové válce, včetně holocaustu a tak podobně, ale přišla bys o všechny končetiny".
Ono jakési to smělé a heroické já ve mně chtělo ihned stiknout ono kouzelné tlačítko, kterým bych tento obchod (samozřejmě v čistě teoretické rovině) přijala, ale pak se ve mně objevil obrovský vzpruh nesouhlasu. ,,Neudělala bys to, co si to nalháváš!"
Když nad tím teď přemýšlím čistě rozumově, ano, co je jeden mrňavý život ku milionům zničených a promrhaných životů? Je to férová cena. Ale já bych to neudělala. Neudělala bych to ze dvou důvodů:
 

Báseň hraná bez not.

30. října 2016 v 17:44 | Peprmintka |  Básně
Vlasy kroutí se jako steřelé struny
korzet z kůže lidské
stažen je přezkou z nehtoví
a žilami prošíván
prohnívám
párám své já
do záblesků minulosti

párám své molekuly
na svou banální podstatu
párám symfonie
až z nich zbyde jen
ono monotonní periodické vlnění
párám sebe

tkáň po tkáni
a když se podívám do zrcadla
jsem přistižena při činu
přistižena v úžasu
a jako při zpovědi
přistřižena k obrazu
božímu
jsem poloviční a možná méně
pláču noty do dlaní
a skládám je do osnov
na zápěstí
na stehna
a do mírné prohlubně pod kotníky
tečka a velké písmeno na začátku větu
nesnáším ty zkurvené housle
pálím noty
a trhám si ty struny z kůže
trhám si ty tóny z hlavy
vracím se do stejné řeky
po kotníky v krvi
po kolena ve vínu
ale symfonie bolesti dál
křepčí
piští
řve
rozléhá se srdeční předsíní
jako nádor tělem

však ve tmě těl
nejsou žádná zrcadla
ani radosti ze života
tam
všichni hrajeme poslepu...

Diskriminace barev a úzkoprsé škatulkování.

23. října 2016 v 20:40 | Peprmintka |  Názory
Jak tak čučím na ono velmi lákavé téma týdne, vyvstalo mi na mysl něco, nad čím už jakousi dobu hloubám. Inu, začnu to někde od začátku. Jakožto prtě, jednou nohou ještě v hračkárně a druhou v metalshopu, jsem se snažila být velmi drsná slečna, která ve třinácti není jako ostatní. Samozřejmě, že jsem nosila vše, co bylo nutné, abych do této subkultury tvrdých metalistů dokonale zapadla - ostny, pyramidky, glády a samozřejmě černé hadry (nedej bože, abych na sebe vzala nějakou jinou barvu). Osudová chyba. Člověk si řekne, že je to blbost mládí a že z toho prostě vyrostete. Nicméně, mezi lidmi již vzrostlo povědomí o tom, že já jsem ta, co se neusmívá. Já jsem ta, co nosí těžké boty. Já jsem ta, co pohrdá normální hudbou. Já jsem ta, co na sebe nic než černou. A nedokážu ani popsat, jak hrozně mě irituje, když si na sebe vezmu nějaký barevný svetr a ze všech stran slyším: ,,Konečně si na sebe vezmeš něco barevného, v té černé jsi vypadalo jako vdova." nebo ,,Konečně vypadáš jako holka." A to mě rozezlívá už z několika důvodů, které bych chtěla označit za podstatu tohoto článku. Celkově škatulkování barev mě už tak sere, že si musím postěžovat na pár stereotypů, které jsou s barvami spojené.

 


Peprmintová víla

25. září 2016 v 22:07 | Peprmintka
Tak nějak mi připadá, že současné téma týdne je taková dokonalá příležitost k tomu, abych se tu konečně představila. Je možné, že se bude tenhle článek, spolu se mnou, průběžně měnit. Nebo se bude s proudem času prostě jen dále prodlužovat. Ne vždy je dobré pálit sama za sebou mosty.

,,I heard that you like the bad girls
Honey, is that true?"


Další články


Kam dál